5-Ostrov Esme
5. Ostrov Esme
„Houston?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím, jakmile jsme dosáhly terminálu v Seattlu.
„Pouze zastávka během cesty,“ ujistil mě Edward se širokým úsměvem.
Připadalo mi, že sotva jsem nasedla do letadla a usnula, mě zase vzbudil. Byla jsem šíleně unavená, když mě táhl skrz letištní halu, a snažila se zapamatovat si, jak se po každém mrknutí znovu otevírají oči. Trvalo mi několik minut, pochytit v tom ten správný cvik, když se zastavil u mezinárodní přepážky zapsat nás na další let.
„Rio de Janeiro?“ zeptala jsem se mírně znepokojeně.
„Další zastávka,“ řekl mi.
Let do Jižní Ameriky byl dlouhý, ale v širokém sedadle první třídy v Edwardově náručí víc než pohodlný. Usnula jsem a probudilo mě až neobvyklé hlášení, že kroužíme nad letištěm, doprovázené světlem zapadajícího slunce dopadajícího dovnitř skrze okýnka.
Nezůstali jsem na letišti, abychom nasedli na další let, jak jsem čekala. Namísto toho jsme si chytili taxík a vydali se napříč temnými, rušnými, přeplněnými ulicemi Ria. Neschopná rozumět Edwardovým portugalsky řečeným instrukcím řidiči jsem předpokládala, že prostě jen najdeme nějaký hotel, kde se ubytujeme před další částí naší cesty. Ostré světlo, vycházející z něčeho velice blízkého, mi způsobilo nepříjemné kroucení v břiše. Taxík pokračoval skrz hemžící se dav dokud nezřídl a my nevyjeli na západním okraji města, směřujícím přímo do oceánu.
Zastavili jsme v docích.
Edward mě vedl dolů přímo k řadě bílých jachet zakotvených v nocí zčernalé vodě. Loď, u které zastavil, byla menší než ostatní, zřejmě sestrojená pro rychlou dopravu na požadované místo. Přesto byla stále luxusní a víc elegantní než ty ostatní. Nastoupil snadno, navzdory těžkým taškám, které nesl. Položil je na palubu a otočil se, aby mi pomohl přes okraj.
Mlčky jsem sledovala, jak připravoval loď k odplutí, překvapená jak zkušeně a spokojeně vypadal, protože nikdy předtím se nezmínil, že by se o lodě zajímal. Znovu se mi potvrdilo, že jeho dovednosti zahrnují naprosto všechno.
Jakmile jsem zamířili východním směrem na otevřený oceán, přehrávala jsem si v hlavě základy zeměpisu. Pokud jsem si dobře pamatovala, východně od Brazílie toho moc nebylo... až dokud se nedostanete do Afriky.
Ale Edward spěchal vpřed, zatímco světla Ria bledla a nakonec zmizela za námi. Na tváři měl důvěrně známý pobavený úsměv, jaký mu dokázal vytvořit jakýkoli druh rychlosti. Člun si razil cestu skrz vlny, až na mě jako slaný déšť dopadaly kapky mořské vody.
Konečně jsem dala průchod své zvědavosti, kterou jsem tak dlouho potlačovala.
„Jedeme hodně daleko?“ zajímala jsem se.
„Asi tak půl hodiny.“ Podíval se na moje ruce, pevně zaťaté do sedadla, a ušklíbl se.
No jasně, řekla jsem si pro sebe. Přece jenom byl upír. Třeba jsme jeli do Atlantidy.
O dvacet minut později zavolal moje jméno přes řev motoru.
„Bello, podívej se.“ Ukázal přímo před sebe.
Nejdřív jsem viděla jenom temnotu a bílou měsíční stezku zrcadlící se na vodě. Očima jsem prohledávala místo, kam ukazoval, dokud jsem ve vlnách nenašla beztvarý obrys ozářený měsíčními paprsky. Mžourala jsem do tmy a silueta dostávala více detailů. Předtím než ji opět skryly vlny, vyrostla do nepravidelného trojúhelníku s jednou stranou delší než byly ty ostatní. Jak jsme se přibližovali, mohla jsem vidět, jak se obrysy lehce houpaly ve slabému vánku.
Potom mé oči zaostřily, já si poskládala všechny dílky skládačky dohromady a najednou dávaly smysl: před námi vystupoval z vody malý ostrov s palmovými listy mávajícími nám na přivítanou a písečnou pláží bledě zářící v měsíčním osvětlení.
„Kdo to jsme?“ zamumlala jsem úžasem, zatímco změnil kurz a zamířil severně přímo k ostrovu.
Navzdory hluku motoru mě slyšel a zeširoka se usmál ozářen měsíčním světlem.
„To je ostrov Esme.“
Člun dramaticky zpomalil, přesně obkreslující krátké molo postavené z dřevěných prken zbělených svitem měsíce. Nebulo tu nic kromě vln šplouchajících na bok lodi a šelestu palem pohybujících se ve větru. Vzduch byl teplý, vlhký a provoněný – jako pára která zůstane po horké sprše.
„Ostrov Esme?“ Mluvila jsem potichu, ale jakmile moje slova narušila klid noci, zdála se mi příliš hlasitá.
„Dar od Carlisle – Esme nabídla, že si ho můžeme půjčit.“
Dar. Kdo dává ostrovy jako dar? Zamračila jsem se. Neuvědomila jsem si, že Edwardova mimořádná štědrost byl jen naučený zvyk.
Položil kufry na molo a otočil se zpět s tím jeho perfektním úsměvem na tváři a natáhl se pro mě. Místo aby mě chytl za ruku, vzal mě rovnou do náručí.
„Neměl bys počkat až na skutečný práh?“ zeptala jsem se přiškrceně, jakmile bez námahy seskočil z člunu.
Zazubil se na mě. „Jsem nic, když nejsem důkladný.“
V jedné ruce sevřel oba obrovské kufry, druhou mě stále držel ve vzduchu a nesl mě nahoru po bledé písečné cestičce skrz tmavé rostlinstvo.
Na chvilku byla pouze černočerná tma divoce rostoucího porostu hodného džungle, a následně jsem před sebou spatřila jasné světlo. Vycházelo z místa, kde jak jsem si po chvíli uvědomila, stál dům – dvě zářivá, široká, čtvercová okna formující vedle hlavního vchodu – který na mě opět zaútočil ještě důraznějším panickým strachem než předtím, horším než jsem si myslela, že dům může vyvolat.
Srdce mi zběsile bušilo do žeber, snažíc se utéct mi z hrudi, a dech mi uvíznul v krku. Ucítila jsem Edwardův pohled na mé tváři, ale odmítnula se na něj podívat. Zírala jsem přímo před sebe, ale neviděla nic.
Netypicky pro něj se nezeptal se, na co myslím. Hádala jsem, že to znamenalo, že byl stejně tak nervózní jako jsem byla najednou já.
Odložil kufry na verandu, aby mohl otevřít dveře – nebyly zamčené.
Edward na mě shlédl, čekajíc dokud jsem mu jeho pohled neopětovala, předtím než překročil práh.
Pronesl mě mlčky skrz dům, provázen rozžínajícími se světly. Můj první dojem z domu byl, že byl dost velký pro tak malinký ostrov, a zvláštně povědomý. Připomínalo mi to bledé barevné odstíny, které upřednostňovali Cullenovi; cítila jsem se jako doma. Nicméně jsem se nemohla soustředit na nic konkrétního. Zrychlený puls mi bušil za ušima a činil všechno trochu rozmazaným.
Potom Edward zastavil a rozsvítil poslední světlo.
Místnost byla velká a bílá a vzdálenější stěna byla skleněná – standardní vybavení mých upírů. Venku měsíc osvětloval bílý písek a jen několik jardů od domu zářili vlny. Ale tuto část jsem stěží vnímala. Víc jsem se soustředila na obrovskou bílou postel ve středu místnost, skrytou za nebesy z jemné síťoviny.
Edward mě postavil na nohy.
„Já… půjdu donést zavazadla.“
Místnost byla příliš teplá, dusnější než tropická noc venku. Na krku mi naskočily krůpěje potu. Pomalu jsem kráčela dopředu, než jsem byla ostatečně blízko, abych se té síťoviny mohla dotknout. Z nějakého důvodu jsem cítila potřebu ujistit se, že to všechno bylo skutečné.
Neslyšela jsem, že se Edward vrátil. Najednou mě svým chladným prstem pohladil po krku, stírajíc kapky mého potu.
„Je tu trochu horko,“ řekl omluvně. „Myslel jsem… že by to tak bylo nejlepší.“
„Důkladný,“ zamumlala jsem bez dechu a on se zasmál. Znělo to na něj neobyčejně nervózně.
„Snažil jsem se myslet na všechno, co by tohle mohlo udělat… jednodušším,“ přiznal.
Hlasitě jsem polkla, stále tváři obrácena od něj. Už někdy dřív svět zažil líbánky, jako byly ty naše?
Znala jsem odpověď. Ne. Nikdy.
„Doufal jsem,“ řekl Edward pomalu, „že… nejdřív… možná by sis se mnou chtěla jít zaplavat?“ Zhluboka se nadechl a když znovu promluvil, jeho hlas zněj víc uvolněně. „Voda bude opravdu teplá. Tohle je druh pláže, který budeš schvalovat.“
„To zní dobře.“ Zlomil se mi hlas.
„Jsem si jistý, že by jsi minutu nebo dvě chtěla být člověkem… Byla to dlouhá cesta.“
Prkenně jsem přikývla. Necítila jsem se moc lidsky; možná by mi pár minut o samotě pomohlo.
Jeho rty se mi otřely o krk. Spokojeně zavrčel a jeho chladný dech pohladil moji přehřátou pokožku. „Ať ti to netrvá příliš dlouho, paní Cullenová.“
Přejel mi rty dolů po krku až na rameno. „Budu na tebe čekat ve vodě.“
Prošel kolem mě ke skleněným dveřím, které vedly rovnou na písečnou pláž. Cestou si vysvlékl košili, upustil ji na podlahu a vyklouzl dveřmi do měsícem osvětlené noci. Rozpálený, slaný vzduch se za ním nahrnul do místnosti.
Pohltily moji kůži plameny? Podívala jsem se dolů, abych to zkontrolovala. Ne, nic nehořelo. Přinejmenším ne viditelně.
Připomněla jsem si, že musím dýchat a klopýtala přímo k obrovskému kufru, který Edward nechal otevřený na nízkém bílém stolku. Musel být můj, protože moje důvěrně známá kosmetická taštička byla přímo nahoře a byla tam také spousta růžové, ale nepoznávala jsem ani jediný kousek oblečení. Jak jsem se prohrabávala skrz úhledně poskládané hromádky – hledajíc něco povědomého a pohodlného – najednou jsem držela v rukou nechutné množství průhledných krajek a saténu. Prádélko. Opravdu velice sexy prádélko.
Nevěděla jsem jak nebo kdy, ale jednoho dne za tohle Alice zaplatí.
Prozatím jsem to hodila za hlavu a šla do koupelny, kde jsem skrz dlouhá okna, směřující na stejnou pláž jako skleněné dveře, nakukovala ven. Nemohla jsem ho vidět; odhadovala jsem, že už byl ve vodě, neobtěžujíc se vyplavat a nadechnout se. Na obloze se nakláněl téměř kulatý měsíc a písek byl pod jeho paprsky zářivě bílý. Moje oči zachytily malý pohyb – pověšený přes jednu z kývajících se palem, které lemovaly pláž, se v jemném vánku třepotal zbytek jeho oblečení.
Kůže mi znovu vzplanula.
Několikrát jsem se zhluboka nadechla a podívala se do velkého zrcadla. Vypadala jsem přesně, jako bych celý den strávila spánkem v letadle. Našla jsem svůj kartáč a nelítostně jím škubala na temenu hlavy, dokud nebyly moje vlasy uhlazené. Pečlivě jsem si vyčistila zuby, dvakrát. Opláchla jsem si obličej a cákala si vodu i na krk, což mě příjemně ochladilo. Bylo to tak dobré, že jsem si opláchla také paže a nakonec jsem to vzdala a rozhodla se dát si sprchu. Věděla jsem, že bylo absurdní sprchovat se před plaváním, ale potřebovala jsem se uklidnit a horká voda byla jediná spolehlivá cesta, jak toho docílit.
Také se mi zdálo, že znovu si oholit nohy by nebylo na zmar.
Když jsem skončila, popadla jsem z věšáku velký bílý ručník a omotala ho kolem sebe.
Potom jsem čelila rozhodnutí, které jsem předtím nezvažovala. Očekávalo se ode mě, že se obleču? Samozřejmě že nemyslím plavky. Ale zdálo se mi hloupé znovu se obléct. Ani jsem nechtěla pomyslet na věci, které mi Alice zabalila.
Znovu jsem začala zrychleně dýchat a ruce se mi roztřásly – tolik k uklidňujícímu účinku sprchy. Začala se mi mírně točit hlava, podle všeho byl další panický záchvat na cestě. Sesunula jsem se dolů na studenou podlahu složenou z bílých dlaždic a položila si hlavu na kolena. Modlila jsem se, aby se nerozhodl přijít se na mě podívat, než se zvládnu dát zase dohromady. Nedokázala jsem si představit, co by si pomyslel, kdyby mě viděl takto sesypanou. Nebylo by pro něj těžké přesvědčit se, že jsem udělali chybu.
A nevyšilovala jsem, protože jsem si myslela, že děláme chybu. Nic takového. Vyšilovala jsem, protože jsem neměla ani tušení, co mám udělat a bála jsem se vyjít ven z tohoto pokoje a tvářit se zmateně. Zvláště pak v tom sexy prádélku. Věděla jsem, že jsem na to ještě nebyla připravená.
Cítila jsem se přesně jako bych měla vystoupit před divadlo zaplněné tisícem lidí a neznala ani slovo ze svého textu.
Jak to lidé dokážou – spolknout všechny své obavy a svěřit se někomu jinému tak bezpodmínečně se všemi svými chybami a strachy – s menším než tak absolutním odevzdáním, které dal Edward mě? Kdyby Edward nebyl venku, kdybych necítila každou buňkou svého těla, že mě miluje stejně tak moc, jako já jeho – bezpodmínečně a neodvolatelně, a abych byla upřímná i iracionálně – nikdy bych nebyla schopná zvednout se ze země.
Ale Edward byl venku, takže jsem si pro sebe zašeptala „Nebuď zbabělec“ a vydrápala se na nohy. Pořádně jsem si kolem sebe upevnila ručník a rozhodně vypochodovala z koupelny. Minula jsem kufr plný oblečení i velkou postel bez povšimnutí a zamířila ven otevřenými skleněnými dveřmi na jemňoučký písek.
Všechno bylo jen černé a bílé, zbavené měsícem své barevnosti. Kráčela jsem pomalu napříč jemným pískem, zastavíc se u křivého stromu, kde zanechal svoje oblečení. Opřela jsem si ruce o hrubou kůru a zkontrolovala, jestli stále a dostatečně dýchám.
Pohlédla jsem do vln, černých v temnotě, a hledala ho.
Nebylo to těžké. Stál zády ke mně po pás ve vodě a zíral vzhůru na oválný měsíc. Bledé měsíční světlo přeměňovalo jeho kůži na dokonale bílou, přesně jako byl písek či sám měsíc, a jeho mokré vlasy dělalo stejně černé jako oceán okolo. Stál nehybně, jeho ruce odpočívali dlaněmi dolů na vodě; poklidné vlny se lámaly kolem něj jakoby byl kámen. Zírala jsem na hladké linie jeho zad, ramen, paží, krku, na jeho bezchybnou siluetu…
Po kůži mi už horečně nepřeskakovaly plameny – zklidnily se a společně z kouřem sebou odnesly všechny moje rozpaky, všechnu bázlivost. Bez váhání jsem ze sebe nechala sklouznout ručník, zanechala ho u stromu ve společnosti jeho oblečení a vykročila do bílého světla; dělalo mě stejně bledou jako sněhobílý písek.
Nemohla jsem slyšet zvuk svých kroků, když jsem kráčela k vodě, ale on určitě mohl. Neotočil se. Nechala jsem něžné vlnky převalit se mi přes špičky nohou a zjistila, že ohledně teploty vody měl pravdu – byla opravdu teplá, jako z koupele. Vkročila jsem do ní, našlapujíc opatrně po neviditelném dnu oceánu, ale pozornost nebyla nezbytná; písek pokračoval perfektně hladký, mírně se svažující směrem k Edwardovi. Klesala jsem skrz slabý proud, dokud jsem mu nestála po boku a potom jsem položila svoji ruku přes tu jeho chladnou, stále ležící na vodě.
„Nádhera,“ řekla jsem a také se podívala nahoru na měsíc.
„Máš pravdu,“ odpověděl nezaujatě. Pomalu se otočil čelem ke mně; vytvořil svým pohybem malé vlny, které se odráželi od mé kůže. Jeho oči vypadaly na jeho ledově zbarveném obličeji stříbrně. Otočil ruku nahoru tak, že mohl proplést naše prsty pod hladinou vody. Byla dost teplá, aby mi jeho chladná pokožka nezpůsobovala husí kůži.
„Ale nepoužil bych slovo nádhera,“ pokračoval. „Ne když tady na porovnání stojíš ty.“
Napůl jsem se usmála, zvedla svoji volnou ruku – tentokrát se netřásla – a položila mu ji na srdce. Bílé na bílém; pro jednou jsme si byli rovni. Nepatrně se pod dotykem mé horké kůže zachvěl. Jeho dech se zrychlil.
„Slíbil jsem, že se pokusíme,“ zašeptal, najednou napjatý.
„Pokud… pokud udělám něco špatně, pokud ti ublížím, musíš mi to hned říct.“
Vážně jsem přikývla, stále mu hledíc do očí. Udělala jsem další krok skrz vlny a opřela mu hlavu o hruď.
„Neboj se,“ zamumlala jsem. „Patříme k sobě.“
Byla jsem neočekávaně přemožena pravdivostí svých vlastních slov. Tato chvíle byla tak dokonalá, tak správná, že neexistoval způsob, jak to zpochybnit.
Jeho ruce se kolem mě ovinuly, přidržujíc si mě u sebe. Léto a zima. Cítila jsem se, jakoby se každý nerv v mém těle probudil k životu.
„Navždy,“ souhlasil a pozvolna nás zatáhl do hlubší vody.
Slunce, pálící mě na holé kůži zad, mě ráno probudilo. Pozdě ráno, možná odpoledne. Nebyla jsem si jistá. Všechno kromě času bylo jasné; věděla jsem přesně, kde jsem byla – světlý pokoj s velkou bílou postelí, oslnivé sluneční světlo proudící dovnitř otevřenými dveřmi. Síťovaná nebesa by měla tu záři zmírnit.
Neotevřela jsem oči. Byla jsem příliš šťastná, než abych něco měnila, nezáleželo na tom, jak málo by to bylo. Jediné zvuky bylo vlny venku, naše dýchání, tlukot mého srdce…
Byla jsem spokojená, dokonce i s žhnoucím sluncem. Jeho chladná kůže byla dokonalá protilátka na vedro. Ležíc mu na chladivé hrudi, s jeho rukama obtočenýma kolem mě, to vypadalo velice jednoduše a přirozeně. Divila jsem se, jak jsem mohla být z minulé noci tak vylekaná. Můj strach teď vypadal pošetile.
Jeho prsty zlehka putovaly dolů po mé páteři a já věděla, že ví, že jsem vzhůru. Nechala jsem oči zavřené a utáhla paže kolem jeho krku, držíc se tak ještě blíž k němu.
Nemluvil; jeho prsty se pohybovaly nahoru a dolů po mých zádech, sotva se mě dotýkající, když studoval vzor mé kůže.
Byla bych šťastná moci tu zůstat ležet navždy, nikdy nepřerušit tuto chvíli, ale moje tělo bylo jiného názoru. Rozesmála jsem se svému nedočkavému žaludku. Vypadalo tak všedně být hladový po tom všem, co se minulou noc přihodilo. Jako snést se zpátky na zem z nějaké vyšší úrovně.
„Čemu se směješ?“ zamumlal, stále mě hladící po zádech. Zvuk jeho hlasu, vážný a silný, s sebou přinesl záplavu vzpomínek na minulou noc a já cítila, jak mi rudnou tváře.
Jako odpověď na jeho otázku mi zakručelo v břichu. Znovu jsem se zasmála. „Nemůžu prostě utéct od bytí člověkem na moc dlouho.“
Čekala jsem, ale on se se mnou nezasmál. Pomalu, ponořující se do mnoha vrstev blaženosti zatemňujících mi mysl, přišlo uvědomění si rozdílných ovzduší venku mé vlastní barvité sféry štěstí.
Otevřela jsem oči; první věc, kterou jsem spatřila, byla jeho bledá, téměř stříbrná, kůže na jeho krku v oblouku pod bradou. Jeho čelist byla napjatá. Zvedla jsem se na loktu, abych mu mohla pohlédnout do tváře.
Zíral na průsvitná nebesa nad námi a nepodíval se na mě, když jsem zkoumala jeho vážné rysy.
„Edwarde?“ řekla jsem s divným malým knedlíkem v krku. „Co se děje? Něco je špatně?“
„Musíš se ptát?“ Jeho hlas byl tvrdý, cynický.
Můj první instinkt, produkt nejistoty v mém životě, byl zjistit, co jsem udělala zle. Přebírala jsem se skrz všechno, co se stalo, ale nemohla jsem ve svých vzpomínkách nalézt žádnou trpkou chvilku. Všechno to bylo jednodušší, než bych očekávala; byli jsme jako dva sousední dílky puzzle, museli jsme do sebe zapadnout. To mi dávalo tajné zadostiučinění – byli jsme slučitelní psychicky stejně dobře jako ve všech ostatních směrech. Oheň a led, nějakým zázračným způsobem existující společně bez toho, aby se navzájem zničili. Další důkaz, že jsem k němu patřila.
Nemohla jsem přijít na žádný důvod, který by ho přimět tvářit se takhle – tak stroze a bezcitně. Co mi ušlo?
Jeho prsty mi klouzali po ustaraných vráskách na čele.
„Na co myslíš?“ zašeptal.
„Jsi naštvaný. Nechápu to. Udělal jsem…?“ Nedokázala jsem to dokončit.
Přimhouřil oči. „Jak moc jsem ti ublížil, Bello? Pravdu – nesnaž se to zlehčovat.“
„Ublížil?“ zopakovala jsem; můj hlas zněj vyšší než obvykle, protože jeho slova mě tak zaskočila.
Nadzvedl obočí a stáhl rty.
Učinila jsem rychlou kontrolu, automaticky napjala tělo, protahujíc a ohýbajíc svaly. Dostavila se ztuhlost a také hodně bolesti, to byla pravda, ale většinou tu byl jen starý pocit, že všechny moje kosti jsou stále v celku. Nebyly tu žádné nepříjemné pocity.
A potom jsem se trochu naštvala, protože svými pesimistickými předpoklady zatemnil to nejdokonalejší ráno ze všech.
„Jak si přišel k takovému závěru? Nikdy mi nebylo líp než teď.“
Zavřel oči. „Přestaň s tím.“
„Přestat s čím?“
„Přestaň předstírat, že nejsem monstrum, když jsem s tímhle souhlasil.“
„Edwarde!“ zasyčela jsem, teď už vážně naštvaná. Protáhnul moje zářivé vzpomínky skrze temnotu, zašpinil je. „Už nikdy to neříkej.“
Neotevřel oči; bylo to, jakoby se na mě nechtěl podívat.
„Podívej se na sebe, Bello. A pak mi řekni, že nejsem monstrum.“
Zraněná, šokovaná, jsem se bez myšlení řídila jeho pokyny a zalapala po dechu.
Co se mi to stalo? Načechraný bílí sníh, který mi lpěl na kůži, mi nedával žádný smysl. Zatřepala jsem hlavou a z vlasů se mi snesl bílý vodopád.
Stiskla jsem jeden z měkkých bílých kousků mezi prsty.
„Proč jsem celá pokrytá peřím?“ zeptala jsem se zmateně.
Netrpělivě vydchl. „Roztrhal jsem polštář. Nebo dva. Ale o tom jsem nemluvil.“
„Ty jsi… roztrhal polštář? Proč?“
„Podívej se, Bello!“ téměř zavrčel. Chytl moji ruku – velice opatrně – a natáhl ji. „Podívej se na tohle.“
Tentokrát jsem spatřila, co myslí.
Pod popraškem peří mi na paži začínala kvést obrovská červenající se modřina. Moje oči ji následovaly nahoru k mému ramenu a zase dolů po žebrech. Uvolnila jsem si ruku a z blízka studovala svoje barevné levé předloktí. Dotkla jsem se ho, a potom znovu. Nepatrně mi v něm pulzovalo.
„Oh,“ vydechla jsem.
Snažila jsem se na to vzpomenout – vzpomenout si na bolest – ale nedokázala jsem to. Nemohla jsem přivolat chvíli, kdy byl jeho stisk tak pevný, kdy ke mně byly jeho ruce tak tvrdé. Vybavovala jsem si pouze jeho chvění, když mě těsněji objal a potěšení, které jeho dotyk způsobil…
„Já… tak to mrzí, Bello,“ zašeptal zatímco jsem zírala na svoje modřiny. „Věděl jsem to. Neměl bych-“ Spolknul zbytek věty. „Mrzí mě to víc, než můžu vyjádřit.“
Schoval si obličej do dlaní a dokonale znehybněl.
Dlouhou jsem seděla naprosto ochromená, snažíc se souhlasit – teď když jsem pochopila – s jeho obviňováním. Bylo to tak rozdílné s pocity, které jsem cítila, že to bylo víc než obtížné.
Šokovanost postupně mizela a nic po sobě nezanechávala. Nicota. Moje mysl byla prázdná. Nemohla jsem přijít na to, co říct. Jak jsem mu to měla vysvětlit tím správným způsobem? Jak bych ho mohla učinit tak šťastným jako jsem byla já – alespoň před chvílí byla?
Dotkla jsem se jeho ruky, ale on nezareagoval. Ovinula jsem mu prsty kolem zápěstí a snažila se mu ji odpáčit od obličeje, ale nedokázala jsem tou sochou dost škubnout, ne po tom co všechno pro mě udělal.
„Edwarde.“
Nepohnul se.
„Edwarde?“
Nic. Tak tedy povedu monolog.
„Mě to líto není, Edwarde. Já jsem… Ani ti to nedokážu popsat. Tak moc šťastná jsem. Tohle to nepředčí. Nebuď naštvaný. Nebuď. Já jsem vážně v p-“
„Neříkej v pořádku.“ Jeho hlas byl chladný jako led. „Pokud mě nepovažuješ za idiota, neříkej, že jsi v pořádku.“
„Ale já jsem,“ zašeptala jsem.
„Bello,“ zasténal. „Nejsi.“
„Ne. Ty nejsi, Edwarde.“
Pohnul rukama; jeho zlaté oči se na mě ostražitě dívaly.
„Nenič to,“ požádala jsem ho. „Já. Jsem. Šťastná.“
„Už jsem to zničil,“ zašeptal.
„Nech toho,“ vybuchla jsem.
Slyšela jsem, jak zaťal zuby.
Naštvaně jsem zavrčela. „Proč mi jenom nemůžeš číst myšlenky? Je tak nepohodlné být vnitřně němí!“
Jeho oči se nepatrně rozšířily.
„Tak to je novinka. Vždyť miluješ, že ti nedokážu nahlédnout do mysli.“
„Dneska ne.“
Upřeně se na mě zahleděl. „Proč?“
Nespokojeně jsem pohodila rukama a ignorovala bolest, která mi vystřelila v ramenu. S ostrým plácnutím jsem znovu položila ruce na jeho hrudník. „Protože celá tahle úzkost by byla naprosto nepotřebná, kdyby ses mohl podívat, jak se teď cítím! Nebo před pěti minutami. Byla jsem dokonale šťastná. Naprosto a úplně šťastná. A teď – dobře, jsem momentálně trochu naštvaná.“
„Měla by si na mě být naštvaná.“
„Dobře, tak jsem. Už se cítíš líp?“
Povzdechl si. „Ne. Nemyslím si, že by mi teď něco dokázalo zlepšit náladu.“
„Tohle,“ vyprskla jsem. „Tohle je důvod, proč jsem naštvaná. „Zabíjíš moje vzrušení, Edwarde.“
Protočil oči a zatřepal hlavou.
Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem teď víc bolesti, ale nebylo to tak zlé. Jako bych včera zvedala těžká závaží. Byla jsem hotová během jednoho z Renéiných záchvatů posilovací vášně. Šedesát pět zvedaček deseti liber v každé ruce. Příští den jsem nemohla chodit. Tohle nebylo ani z poloviny tak bolestivé.
Spolkla jsem svoji podrážděnost a snažila se o konejšivý tón. „Věděli jsem, že to bude složitý. Předpokládali jsem to. A pak – bylo to o hodně jednodušší, než jsem si myslela, že by mohlo být. A tohle vážně nic není.“ Přejela jsem si prsty podél paže. „Myslím, že napoprvé jsem nevěděli, co očekávat, byli jsme ohromení. S trochou praxe-“
Jeho výraz byl najednou tak vzteklý, že jsem se zastavila uprostřed věty.
„Předpokládali? Čekala jsi tohle, Bello? Čekala jsi, že ti ublížím? Považuješ experiment za úspěšný, protože odsud můžeš odejít? Žádné zlomené kosti – to je ekvivalent vítězství?“
Čekala jsem, nechávajíc ho to ze sebe dostat. Potom jsem čekala ještě chvíli, zatímco se jeho dýchání vracelo zpátky do normálu. Když se jeho oči uklidnily, odpověděla jsem, mluvíc s rozvážnou přesností.
„Nevěděla jsem, co očekávat – ale rozhodně jsem neočekávala, jak… jak… úžasné a dokonalé to bude.“ Můj hlas klesl do šepotu, sklonila jsem oči od jeho obličeje a zahleděla se na ruce. „Chci říct, že nevím, jaké to bylo pro tebe, ale takto to bylo pro mě.“
Chladné prsty mi zvedly hlavu.
„To je, čeho se bojíš?“ procedil skrz zuby. „Jestli jsem si to užil?“
Moje oči zůstaly sklopené. „Vím, že to není stejně. Nejsi člověk. Pokoušela jsem se ti jen vysvětlil že, pro člověka, si nedokážu představit, že bych od života dostala víc než tohle.“
Dlouho byl ticho, když jsem k němu konečně vzhlédla. Jeho tvář teď byla jemnější, všímavější.
„Vypadá to, že mám víc důvodů se ti omluvit.“ Zamračil se. „Ani jsem nesnil o to, že by sis kvůli tomu, jak se cítím po tom, co jsem ti udělal, mohla myslet, že minulá noc nebyla… ta nejlepší noc mé existence. Ale nechci na to takhle myslet, ne když ty jsi...“
Koutky mých rtů se nepatrně podzvedly. „Vážně? Nejlepší ze všech?“ zeptala jsem se potichu.
Vzal můj obličej do rukou. „Mluvil jsem s Carlislem po tobě a řekl mu o naší dohodě, doufajíc že by mi mohl pomoci. Samozřejmě mě varoval, že to pro tebe bude velice nebezpečné.“ Stín zahalil jeho výraz. „Věřil mi, ačkoli jsem si to nezasloužil.“
Chtěla jsem začít protestovat, ale položil mi dva prsty přes rty, než jsem stačila cokoli říct.
„Také jsem se ho ptal, co bych já měl očekávat. Nevěděl jsem, jaké to pro mě bude… co fakt, že jsem upír, změní.“ Napůl se usmál. „Carlisle mi řekl, že to bylo velice silné, jako nic jiného. Řekl mi, že fyzická láska je něco, co bych neměl brát na lehkou váhu. S naší mimořádnou změnou povahy nás mohou výraznými pocity změnit trvalým způsobem. Ale řekl, že se o tuhle část nemusím bát – ty už jsi mě totiž kompletně změnila.“ Tentokrát byl jeho úsměv skutečnější.
„Také jsem mluvil se svými bratry. Řekli mi, že to byla neskutečná rozkoš. Srovnatelná pouze s pitím lidské krve.“ Nakrčil obočí. „Ale já tvoji krev ochutnal a na světě není krev, která by mohla být mocnější než tohle… Nemyslím si, že se mýlí. Jen to pro nás bylo jiné. Něco víc.“
„Bylo to něco víc. Bylo to všechno.“
„To nemění nic na tom, že to bylo špatné. Dokonce i kdyby bylo možné, že to takto opravdu cítíš.“
„Co tohle znamená? Myslíš si, že to zveličuju? Proč?“
„Pro zmírnění viny. Nemůžu ignorovat důkazy, Bello.“
Uchopila jsem ho za bradu a nastavila naše tváře tak, že byly sotva palec vzdálené. „Poslouchej mě, Edwarde Cullene. Nic kvůli tobě nepředstírám, jasný? Ani jsem nevěděla, že je potřeba ti zlepšovat náladu, dokud jsi nezačal být zbědovaný. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná – ani když si se rozhodl, že mě miluješ víc než mě toužíš zabít, nebo když jsem se poprvé vzbudila a ty jsi na mě čekal… ani když jsem zaslechla tvůj hlas v baletním studiu “- trhl sebou při vzpomínce na lovce, který se mě pokusil zabít, ale já nepřestala – „nebo když jsi řekl „Ano“ a já si uvědomila, že si tě udržím už navždy. Tohle jsou nejšťastnější vzpomínky, které mám, a tohle je ještě lepší než cokoli z toho. Tak se s tím smiř.“
Dotkl se nahněvané vrásky mezi mým obočím. „Teď tě činím nešťastnou. To nechci.“
„Tak potom ty nebuď nešťastný. To je jediná věc, která je tady špatně.“
Přivřel oči, zhluboka se nadechl a přikývnul. „Máš pravdu. Minulost je minulost a já nemůžu udělat nic, abych ji změnil. Nedává smysl kazit ti teď kvůli tomu náladu. Udělám cokoli, co mohu, abych tě znovu učil šťastnou.“
Podezřívavě jsem zkoumala jeho tvář a on mi daroval vyrovnaný úsměv.
„Cokoli mě učiní šťastnou?“
V břichu mi zakručelo ve stejnou chvíli, jako jsem se zeptala
„Jsi hladová,“ řekl rychle. Pohotově vyskočil z postele a rozvířil mračno peří. Což mi připomnělo.
„Takže proč přesně jsi se rozhodl zničit Esme polštáře?“ zeptala jsem se, posadíc se a setřepávajíc peří z vlasů.
Už měl oblečené volné khaki kalhoty a stál u dveří potřásajíc vlasy, shazující z nich trochu peří.
„Nevím, jestli jsem se minulou noc rozhodl cokoli udělat,“ zamumlal. „Měli jsme štěstí, že to byli polštáře a ne ty.“ Zhluboka se nadechl a zatřepal hlavou, když k němu přicházely temné myšlenky. Na tváři se mu objevil velice důvěryhodně vypadající úsměv, a já odhadovala, že mu muselo dát hodně práce, aby tak působil.
Opatrně jsem slezla z vysoké postele a znovu pocítila, teď víc při vědomí, bolest inkriminovaných míst. Slyšela jsem ho vzdechnout. Otočil se ode mě, zaťal ruce do pěstí, až mu zbělely klouby.
„To vypadám tak hrozně?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet bezbolestný tón. Zalapal po dechu, ale neotočil se, pravděpodobně aby přede mnou ukryl svůj výraz. Vydala jsem se do koupelny, posoudit to sama.
Zírala jsem na své nahé tělo v dlouhém zrcadle za dveřmi.
Rozhodně to bylo tak hrozné. Až na světlý stín napříč jedné z mých lícních kostí a trochu oteklé rty byl můj obličej v pořádku. Ale zbytek mého těla byl ozdobený odstíny modré a fialové. Soustředila jsem se na modřiny, které by mohlo být nejtěžší schovat – moje ruce a ramena. Nebylo to tak špatné. Moje kůže se hojila snadno. Během doby, co byla modřina vidět, jsem obvykle zapomněla, jak jsem k ní přišla. Samozřejmě že tyhle se teprve rozvíjely. Zítra budu vypadat ještě mnohem hůř. To věci rozhodně neulehčí.
Podívala jsem se na svoje vlasy a vzdychla.
„Bello?“ Byl přímo za mnou, jakmile ten zvuk zaslechl.
„Tohle z vlasů nikdy nedostanu!“ ukazovala jsem si na hlavu, která vypadala, jakoby se na ní uhnízdilo kuře. Začala jsem vybírat peří.
„Měla by ses bát o svoje vlasy,“ zamumlal, ale začal vybírat peří mnohem rychleji než já.
„Jak se vydržíš nesmát? Vypadám absurdně.“
Neodpověděl, jenom pokračoval ve vybírání. Beztak jsem znala odpověď – nic by ho za tohoto rozpoložení nedokázalo rozesmát.
„Tohle nepůjde,“ povzdechla jsem si po minutě. „Je to tam všechno zacuchané. Musím to zkusit vymýt.“ Otočila jsem se a objala ho kolem pasu. „Chceš mi pomoct?“
„Bude lepší, když ti najdu něco k jídlu,“ řekl mi rychle, a opatrně se uvolnil z mého sevření. Jakmile zmizel, pohybující se příliš rychle, povzdechla jsem si.
Vypadalo to, že líbánky jsou u konce. V krku se mi usídlil velký knedlík.
Když jsem byla téměř bez peří a oblečena v neznámých bílých bavlněných šatech, které ukrývaly to nejhorší z fialových skvrn, zamířila jsem bosá za vůní vajíček, slaniny a čedaru.
Edward stál před ocelovými kamny, přendávajíc omeletu na světle modrý talíř přichystaný na lince. Vůně jídla mě ohromila. Cílila jsem se, jako bych dokázala sníst i talíř a pánev; zakručelo mi v břichu.
„Tady,“ řekl. Otočil se s úsměvem na tváři a položil talíř na stůl.
Posadila jsem se na jednu ze dvou kovových židlí a vrhnula se na horká vajíčka. Vůbec mě nezajímalo, že mě pálily v krku.
Posadil se naproti mně. „Dost často tě nekrmím.“
Polkla jsem a připomněla mu, „Spala jsem. A tohle je mimochodem vážně dobré. Působivý na někoho, kdo nejí.“
„Kanál o vaření,“ vysvětlil s mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.
Ráda jsem ho takhle zase viděla, vypadal mnohem víc sám sebou.
„Odkud jsou ta vajíčka?“
„Požádal jsem někoho od úklidu, aby nám zásobovali kuchyni. A také je budu muset požádat, aby se nějak vypořádali s tím peřím…“ řekl do ztracena, pohled upírající do prostoru nad mojí hlavou. Neodpověděla jsem, snažíc se vyvarovat vyřčení něčeho, co by ho opět mohlo rozrušit
Snědla jsem všechno, přestože udělal dost pro dva.
„Děkuju,“ řekla jsem mu. Naklonila jsem se přes stůl, abych ho políbila. Automaticky mě políbil nazpět, ale najednou ztuhl a odtáhl se.
Zaskřípala jsem zuby a otázka, na kterou jsem se mínila zeptat, vyšla ven znějící jako obvinění. „Dokud budeme tady, už se mě znovu nedotkneš, viď?“
Zaváhal, na půl se usmál a zvedl ruku, aby mě pohladil po tváři. Jeho prsty jemně klouzaly po mé kůži a já si nedokázala pomoct a opřela mu tvář do dlaně.
„Víš, že tohle nemyslím.“
Povzdechl si a spustil ruku. „Vím. A máš pravdu.“ Odmlčel se, zvedajíc mírně bradu. Potom znovu promluvil s pevným přesvědčením. „Nebudu se s tebou milovat, dokud nebudeš změněna. Už ti nikdy znovu neublížím.“
